Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 
Jmenuji se Ondřej Havelka. Jsem cestovatel, religionista. Procestoval jsem více než stovku zemí po celém světě. Na svých cestách se zaměřuji na domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu.
Vystudoval jsem Humanitní vědy na Univerzitě Hradec Králové, teologii na Univerzitě Karlově v Praze a management na CBS v Praze. Moje knihy:
Cesta k branám Damašku Východní Afrikou (2016) https://www.bux.cz/knihy/205191-cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou.html
Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem (2016) http://www.kosmas.cz/knihy/218838/jak-se-trpaslik-ferina-stal-egyptskym-faraonem/
Podivuhodná dobrodružství trpaslíka Feriny (2015) http://www.kosmas.cz/knihy/205377/podivuhodna-dobrodruzstvi-trpaslika-feriny/
Cesta vzhůru, cestou v dál Západní Afrikou (2011) https://www.bux.cz/knihy/125635-cesta-vzhuru-cestou-dal-zapadni-afrikou.html
Nahá Afrika (2006) http://www.kosmas.cz/knihy/132921/naha-afrika/


reklama

14 fotek a 1 video, říjen 2008 až prosinec 2016, 1 569 zobrazení, 52 komentářů | cestování, dokumenty, lidé, události, zábava
Mnohem více najdete v nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
Koupit online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1

Ukázka:

Zasvěcení

Sedíme na vrcholu Rachefovy pyramidy v Gíze a navzdory nepředstavitelnému horku si balíme zaslouženou cigaretu. Je tady se mnou Mike, chlapík s minulostí cizineckého legionáře, se kterým si lidsky vůbec nerozumím, ale spojuje nás zvláštní touha jít tam, kam se chodit nemá. Mlčíme. Posvátné ticho přerušuje vzplanutí zápalky, hořící tabák a občasné zapraskání zapomenutého semínka.
Jihoafričan Jacques tady chtěl sedět také, vlastně to byl jeho nápad, dát si cigaretu na vrcholu nejvyšší pyramidy v Egyptě, a ten mu také dodával sílu na jeho cestě napříč Afrikou. Zvláštní modrooký blonďák s pohnutým osudem. Ztratil se někde v Súdánu a jsem si skoro jistý, že už nežije. Bylo mu 29 let. Švýcar Sebastian tady s námi sedět nechtěl, nesnáší výšky. Teď je ale opět v nemocnici se závažnou tropickou chorobou, na jeho cestě Afrikou už potřetí. Odhaduji, že by přes svůj strach z výšek raději seděl s námi tady na nejvýše usazeném kamenném bloku, který už čtyři a půl tisíce let rozpaluje slunce svými ostrými paprsky. Místo toho leží na hodně rezavém nemocničním lůžku v Addis Abebě.
Bylo nás víc, cestovatelů, dobrodruhů a hledačů, kteří jsme se potkali na nejpodivnějších místech na našich cestách Afrikou. Příběh každého z nich inspiroval ostatní a dodával novou touhu, když původní vzplanutí vyhasínalo pod tíhou africké každodennosti. Všichni jsou v mém srdci a já jim děkuji, že sebrali odvahu a dopřáli mi tu krásnou možnost opravdového setkání. Moje partnerka Míša na nás čeká dole, opřená o nejnižší vrstvu obřích kamenných bloků. Jejím úkolem je odvést pozornost hlídačů v případě, že by si nás všimli, až se vrátí z polední modlitby. Je totiž pátek a všichni do jednoho se odebrali do nejbližší mešity. Přiznávám, že jsme nedokázali odolat a využili jsme hodinu, kdy jsou pyramidy prakticky bez dozoru. Lézt nahoru je totiž už mnoho let zakázáno.
Cigaretový kouř na okamžik mění atmosféru, když čichová paměť automaticky promítá tisíce intenzivních zážitků spojených s nádechem kouře na cestách světem. Výhled na okolí pyramid spouští gejzíry nedávných vzpomínek. Celá Afrika od nejjižnějšího pobřeží až sem leží pod námi a připomíná dlouhé dva roky strávené s Míšou na cestě přes třicet černých zemí. Nevím, jaký výhled má ve svých myšlenkách Mike, a tak se snažím číst v jeho očích, ale oči člověka, který střílel do lidí, jsou zvláštně nečitelné. Opravdu si nerozumíme. Minulý měsíc jsme spolu byli v devadesátimetrové hloubce, což je hodně za bezpečnou hranicí. Jsme totiž oba instruktoři potápění a v těchto týdnech pracujeme na stejné jachtě na pobřeží Rudého moře. Teď spolu sdílíme špičku pyramidy v naprosté rozdílnosti pohledů na svět. Divné.
Afrika ale přináší jenom divné věci, které zdánlivě nedávají smysl. Teprve po dlouhé době, když se člověk přestane Afriky ptát, ona odpoví proč. Ještě nestojíme před branami Damašku, ale naše kroky budou neomylně kopírovat starozákonní exodus, abychom překonáním Rákosového moře dospěli po dlouhé pouti ke smyslu všech těch nekonečných útrap. Teď to ovšem ještě netušíme. Zhasínáme cigarety, abychom slezli přímo do náruče egyptské policie. Míša se snažila, ale neměla šanci. Už na nás čekají...
20 fotek a 1 video, prosinec 2015 až srpen 2016, 2 057 zobrazení, 91 komentářů | koníčky, oslavy, umělecké, zábava, země
Když si vzpomenu na dva roky cestování po Africe, vybaví se mi hlad a žízeň. Většina území subsaharské Afriky je pro gurmána stezkou odvahy. Někdy není co jíst, jindy to nemá žádnou chuť a odporně to páchne nebo je to polosyrové maso neznámého původu, ze kterého lze snadno chytit nebezpečnou chorobu.
Saharská Afrika, alespoň její severní část, je v tomto směru úplně jiná. Od Maroka až po Egypt je dobrého jídla všude dost. Mezi typická jídla tam patří kuskus, tažín a shawarma.
Kuskus je jednou ze základních potravin severoafrické kuchyně. Je to spařená krupice z pšenice, ječmene nebo prosa. Kuskus se při přípravě nevaří, ale zalévá vroucí vodou nebo vařícím pokrmem. Podává se zeleninou nebo masem. Zvláště v Alžírsku jej připravují výtečně a servírují s vynikajícím napěněným čajem.
Tažín je severoafrický pokrm, ale zároveň také keramická nádoba, v níž se pokrm připravuje. V kuželovité nádobě se většinou dusí zelenina s masem. Nejlepší tažín dostanete v Maroku a v Mauretánii, kde k jídlu nesmí chybět silný mátový čaj.
Shawarma je blízká řeckému gyrosu nebo tureckému kebabu. Jedná se o čerstvé hovězí, jehněčí, kuřecí, skopové či telecí maso zalité tahinou nebo hummusem (chuťově výrazné zálivky), zabalené do tenkého chleba. Dle mého názoru dělají nejlepší shawermu na světě v Sýrii, ale mluvíme-li o africké gastronomii, nejlepší je patrně egyptská. V Egyptě také stojí za ochutnání pálivé košari a vynikající nakládaná zelenina s balkánským sýrem (cestovatel se ovšem neubrání občasným střevním a žaludečním komplikacím). Po jídle je nepsanou povinností vychutnat silnou kávu připravovanou v džezvě a vodní dýmku.
Při pobřeží jsou základem jídelníčku plody moře. Kromě běžně známých ryb jsme ochutnali také murénu, rejnoka, barakudu nebo žraloka, i když raději se na tyto tvory díváme pod vodou při potápění. Nejchutnější rybou je pro nás kanic. Na Madagaskaru vám ho rybář připraví na ohni přímo na pláži, zatímco jeho kolega vám vyleze na palmu pro kokosový ořech a to všechno skoro zadarmo.
Patrně nejhladovější oblastí Afriky je sahelský pás, což je zcela vyprahlé území mezi Saharou a tropickou Afrikou, táhnoucí se od Senegalu napříč kontinentem až k Súdánu. V Sahelu je to s jídlem opravdu hodně špatné, chybí tady totiž i ovoce a zelenina, která v tropických oblastech zdařile maskuje nedostatek potravin. V Sahelu jsme byli několik měsíců a ve vzpomínkách mi zbyla jen rajčata, jahodové sušenky, písek mezi zuby, pocit hladu a šílené žízně. Katastrofální nedostatek pitné vody ukazuje fakt, že například v Mali zaplatíte za pitnou vodu i několikanásobně více než za lahev koly.
Trest za pití jiné než pitné vody může být v subsaharské Africe tvrdý a rychlý. U nás to byl opakovaný zánět močových cest a dva několikadenní pobyty ve špinavých nemocnicích.
Příjemným překvapením v hladových zemích Sahelu byl Súdán, kde mimo válečné zóny najdete dostatek jídla a dokonce i nějakou tu chuť. Zvláště shawarma je tam dobrá a chutné jsou i sladké koblihy podávané k ranní kávě. Zajímavé je stravování v Burkině Faso, kde se na ulici najíte jen ve stanovenou dobu. Brzy ráno je ve stáncích k dostání jakási houska s máslem. Potom až v poledne se v ulicích objeví stařeny s podivně páchnoucími hrnci plnými fazolové kaše. Za hodinu vše uklidí a do večera se prostě nenajíte.
V rovníkové Africe jsme hlad upláceli ovocem. Pár týdnů je to celkem bez problému, ovšem po delší době se na ovoce už nechcete ani podívat. Potom přijdou vhod poklady buše. Ochutnali jsme ze zoufalství několik zvířat a raději jsme nechtěli vědět, co vlastně jíme. Asi nejpodivnější stehýnko, nápadně podobné lidskému, jsme pozřeli v Ghaně. Naopak nejchutnější stehýnka byla ta žabí, servírovaná na Madagaskaru s výbornými houbami. Žába má chuťově blízko kuřecímu, je ale jemnější a lahodnější.
V Malawi je národním jídlem síma, což je kaše bez chuti podávaná s rybou z jezera Malawi. Je těžké uvěřit tomu, že kaše nemá žádnou chuť, ale je to opravdu tak.
Zářivou výjimkou mezi hladovými zeměmi je Etiopie. Národním jídlem je tam tzv. inžara, což je velká nakyslá placka podávaná s masem (často syrovým) nebo se zeleninovou přílohou v období masového půstu, který se v Etiopii důsledně dodržuje před křesťanskými svátky a v průběhu roku každou středu a pátek. Nakyslá placka se zpočátku zdá být nepoživatelná. Cestovatel ale nemá na vybranou, protože v Etiopii se nic jiného na ulici nepodává. Po několika dnech si začne na tajemně zvláštní chuť (zprvu nápadně připomínající zvratky) zvykat a nakonec se do ní zamiluje. V Etiopii se také vyrábí několik značek místních piv, kterým nelze nic vytknout, možná i díky tomu, že několik pivovarů tam stavěli Češi.
Gurmánským zážitkem číslo jedna je v Etiopii káva. Ta totiž původně pochází právě odtud a lze říci, že káva je jedním z nosných pilířů etiopské kultury. V malých vesnických kavárnách (hliněných chýších) každé ránou posypou podlahu čerstvě namletou kávou. Uprostřed chýše se na čerstvou trávu připraví žhavé uhlíky, na které se položí keramické nádoby s úzkým hrdlem, ve kterých se připravuje káva. Místo sítka se do keramického hrdla nacpe tráva a káva se rozlévá do typických malých šálků bílé barvy s barevným zdobením. Chuť je opojná. Podle mého názoru (podepřeného zkušeností ze sta zemí celé planety) jde o nejlepší kávu na světě a veliký gurmánský zážitek na africké dobrodružné stezce gurmánské odvahy.

Více v nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Koupit online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1

Autor
Ondřej Havelka – cestovatel a religionista. Procestoval více než 100 zemí celého světa. Nezávisle prošel několik oblastí zasažených válkou. Na svých dobrodružných výpravách se zaměřuje na odlehlá domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu. Napsal několik knih, mezi nejnovější patří cestopis Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU a pohádka Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem.
20 fotek a 1 video, říjen 2008 až září 2016, 5 039 zobrazení, 146 komentářů | cestování, dokumenty, krajina, kultura, lidé
Stopem po Africe

Po nepříjemných týdnech, které jsme s Míšou strávili v Addis Abebě vyřizováním súdánských víz, stojíme konečně zase na stopu za městem a míříme do hor. Jsme na cestě napříč Afrikou už více než rok a velká africká města nám opravdu k srdci nepřirostla.
Na korbách nejrůznějších vehiklů se pomalu zakusujeme hlouběji a výše do hor. Přestože už jsme procestovali mnohá velkolepá pohoří světa včetně Himálaje, tyto hory nás okamžitě okouzlily. Špína a hluk Addis Abeby jsou daleko za námi. Kolem nás se teď rozprostírá úchvatná scenerie plná hlubokých údolí, vysokých vodopádů, zelených vrcholků hor, na jejichž svazích jsou tu a tam vidět domorodé vesničky s jejich dřevěnými kruhovými chýšemi. Nejen, že je krajina živě zelená, ale dokonce to tady voní. Na cestě po Africe jsme si zvykli na všudypřítomný zápach, ale tady v etiopských horách to opravdu voní rozkvetlými květy stromů a keřů. Také čistý, svěží, chladný vzduch je pro nás něco příjemně nového.
Stinnou stránkou etiopských hor je fakt, že blechám, které jsme před měsícem chytli, se tady mimořádně daří a citelně se v našich věcech i na nás samých rozmnožily. Dalším negativem je čím dál obtížnější stopování. To ale tak nevadí, protože tady máme chuť chodit pěšky a vychutnávat si snad nejkrásnější hory Afriky. Po týdnu přijíždíme na střeše minibusu do legendárního městečka Lalibela. Musím přiznat, že na toto místo se opravdu hodně těším. Podařilo se nám načíst o něm několik kusých informací, ze kterých jasně vyplývá, že jde o zcela výjimečné místo na celé této rozmanité planetě.

Svatí muži v růžových dekách

V kavárně na malém náměstí v centru Lalibely se začítáme do průvodce, abychom ověřili to, co jsme cestou slyšeli od tzv. svatých mužů, kteří putují po horách mezi poutními místy. Tito barevně odění muži, kteří nevlastní nic jiného než velký kříž a Bibli, jsou u etiopských křesťanů v ohromné úctě. Lidé je zvou na jídlo, v kavárnách dostávají zdarma kávu nebo čaj a často jsou také zváni na noc do chýší domorodců. Tito muži nemají žádný domov. Svůj život zasvětili Bohu a cestě poznávání jeho tajemství. Svou mysl neznečišťují žádným materiálním vlastnictvím, žádnou pevnou vazbou ke konkrétnímu místu nebo lidem, žádnou jinou touhou než touhou po svém Stvořiteli. Sám mohu potvrdit, že při dlouhodobých pobytech v horách mimo civilizaci pociťuji větší blízkost k podstatnému a jakýsi hlubší vhled do tajemství života, a to ještě nejsem ukotven žádným duchovním vedením nebo dokonce tisíciletou duchovní tradicí těchto mudrců. Mám silný pocit hraničící s jistotou, že tito svatí muži, tito poutníci boží, v pravém slova smyslu dharmoví poutníci, mají k Bohu skutečně blíže a dotýkají se jeho tajemství. Čím dál tím více je mi na křesťanské teologii sympatičtější, že jazykem srozumitelné filozofie dává odpovědi na existenciální otázky, které si kladu. A jsou to otázky pro život člověka zásadní. Zatímco některá náboženství nebo exotické filozofické systémy tyto otázky neřeší jakožto nedůležité, případně neřešitelné a zaměřují se na poměrně zbytečné věci, jako je telepatie nebo chození po žhavém uhlí, křesťanská teologie se snaží všechny ty palčivé otázky řešit a prolamovat tak výhledy do věčnosti. Četl jsem hodně duchovní literatury nejrůznějších náboženství, ale teprve tady v Africe mi čas otevřel mohutnou bránu k poznání křesťanského myšlení.

Kostely v zemi

Největší pozoruhodností Lalibely jsou 800 let staré kostely vytesané z jednoho bloku kamene, zapuštěné do země tak, že z povrchu vlastně nejsou vidět. Více než desítku impozantních kostelů skrytých v podzemí spojují navíc podzemní chodby. Král Lalibela, který toto zvláštní dílo nechal vystavět, je v jednom z kostelů pohřben. Batohy necháváme v jednom z guest housů, bereme si jen Bibli a biblické výklady a míříme rovnou ke kostelům. Tedy abych byl přesnější, míříme nejdříve na kávu, neboť všechno má svůj čas a není důvod spěchat. Při šálku výborné etiopské kávy, která, jak zjišťuji, k duchovnímu rozjímání neodmyslitelně patří, se začítáme do Písma svatého. „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. … A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Teď jsme připraveni k návštěvě kostelů.
Z centra města scházíme dolů z kopce, kde se nám mezi vysokými stromy otevírá úžasný výhled do hlubokého údolí a na protější hradbu hor. Došli jsme k prvnímu z kostelů ukrytých v zemi. Sama skutečnost, že kostely se nevypínají k nebi, jak je zvykem, ale naopak se spouštějí do temnoty podzemí, je zarážející a myslím, že velmi důležitá. Podle mého soudu to není žádná náhoda ani nedostatek stavebního materiálu, který přiměl Lalibelu postavit kostely opačně. Podle legendy chtěl Lalibela po svém pobytu v Jeruzalémě postavit svaté město podle předlohy Jeruzaléma tady, v oblasti sužované šamanskou magií. Zdá se mi ovšem, že výsledkem je spíše negativ Jeruzaléma, a nemám pocit, že by se to stalo omylem. Stojíme před prvním kostelem. Jak už to v Africe bývá, jsme šokováni. Fascinující dílo vytesané před osmi stoletími do skály bylo před několika málo lety zakryto nevzhlednou plechovou konstrukcí, aby prý déle vydrželo. Vzhledem k tomu, že za 800 let dílo neprojevilo žádnou známku destrukce, obávám se, že zastřešení nebylo příliš promyšlené. Výsledek je ale jednoznačný. Veškeré kouzlo tohoto jinak impozantního díla, je nenávratně pryč.

Duchovní prázdnota

Vstupujeme dovnitř. Interiér je překrásný. Rozhodně vyvolává jiné pocity než interiéry osm století starých evropských kostelů. Tady se v nás míchá pocit úžasu, strachu, okouzlení i silné touhy utéct. Obrazy na stěnách předávají poselství Janovy apokalypsy. Přichází k nám kněz. Prohlížím si ho se zájmem, ale mé nadšení rychle ukončuje jeho arogantní věta oznamující, co všechno tady nesmíme a co je zpoplatněno. Chápu, bere nás jako turisty. Přes to se musíme přenést. Jsme bílí, a to znamená, že jsme v etiopských očích bohatí turisté, kteří se musí hlavně usměrňovat. Podzemní chodbou procházíme do dalšího ze zahloubených kostelů. A zase ty příkazy, zákazy a nařízení. Do toho nás začali otravovat dva mladíci, kteří nás tady chtějí za peníze provázet. Jsou neodbytní. Aby toho nebylo málo, připojilo se k nám několik špinavých žebrajících dětí. Těžko se prokousat k duchovním rovinám tohoto místa, když nám někdo pořád dává pomyslné facky dotěrným otravováním. Ve snaze zakusit co nejvíce z tohoto podivného místa navštěvujeme další kostely. Kromě jednoho jsou všechny nevkusně přikryté lešením a plechovým zastřešením. Začínám mít pocit, že v obyčejné kapličce na českém venkově bych se do kontemplace křesťanských zjevení ponořil mnohem hlouběji. Tady nás někdo neustále vytrhává na povrch. Nakonec v nás vítězí pocit znechucení. Lalibela za to nemůže. Je pozoruhodná. Ti lidé za to v podstatě také nemohou. Prostě se snaží vydělat a přežít. V konečném důsledku vlastně nevím, co si o tomto místě vlastně myslet. Bude to v nás muset uzrát.
Abychom si trochu srovnali myšlenky, vyrážíme z Lalibely dál směrem k súdánské hranici pěšky. Před námi je hluboké údolí, jímž protéká řeka napájená mnoha vodopády prýštícími ze strmých stěn. Jestliže Lalibela na nás působila velmi rozporuplně, divoká horská krajina nás okamžitě uklidnila a opět do nás vlila radost z cestování. Je tady nepopsatelně krásně. Vůbec si nepřipadáme jako v Africe. Často mám spíše pocit, jako bychom procházeli hory v Číně. Dokonce i domorodci jsou tady velmi přátelští. Sálá z nich pokora, víra a radost. Etiopané tady v horách jsou většinou oděni do krásných, lehce průhledných bílých látek s černě vyšívaným lemem.

S hyenou na rezavém řetězu

V hlubokém údolí potkáváme hodně výstřední bytost. Proti nám kráčí mimořádně mohutný, svalnatý černoch, vedoucí na silném rezavém řetězu velkou hyenu. Už jsme o těchto lidech slyšeli, ale setkání tváří v tvář je opravdu překvapivé. Jsou to potulní artisti, kteří putují Etiopií a předvádí nebezpečné kejkle s hyenami. Černý muž jdoucí proti nám je do půli těla nahý. Přes mimořádně vypracovanou hruď má omotaný rezavý řetěz, na jehož konci vrčí obrovská hyena. Nikdy bych nevěřil, jak velké a hrozivé to zvíře ve skutečnosti je. Bože, miluji takováto setkání s prapodivnými typy. Představuji si tento pár někde v Evropě, v parku mezi venčícími pejskaři. S velkým respektem černocha míjíme, neustále sledujíce, kam směřuje krvelačný pohled hyeny. Mírným kývnutím černocha zdravíme a ten ještě mírnějším kývnutím odpovídá, aniž by se cokoli změnilo na jeho ostře řezaných rysech přísného výrazu.
Konečně také potkáváme několik svatých mužů oděných do žlutých a růžových hábitů, kteří nás nepovažují za turisty omylem oddělené od stáda, ale za poutníky, kterými jsou i oni. Teprve teď se můžeme hlouběji zapovídat a zamyslet se s nimi nad Biblí. Začínáme hovory u smyslu putování, o tom, co jsme cestou pochopili a co na své cestě pochopili oni. Sami jsme pocítili určité zlomy, které přicházejí vždy po určité době svobodného putování, odloučení od domova a všech zdánlivých jistot. Takové zásadní zlomy jsme zatím prožili dva. Přibližně po půl roce naší cesty Afrikou a potom po roce. Zlomu v obou případech předcházela výrazná únava z putování, nechuť jít dál, ztráta smyslu cesty. Když jsme ale vstřebali ten sžíravý rozpor a překonali čas pochybování, dostavil se pocit obrovské úlevy, doprovázený novou jistotou, že cesta má smysl a někam nás vede. Dostavila se nová síla, nový příliv energie.

Kniha

Mnoho dalších zážitků z dvouleté cesty stopem napříč Afrikou jsme zachytili v naší nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku.

Koupit online: https://www.bux.cz/cestopisy-a-reportaze/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1
9 fotek, listopad 2015 až srpen 2016, 208 zobrazení, přidat komentář | cestování, děti, kultura, ostatní, zvířata
Čtvrtá a pátá část pohádky o trpaslíku Ferinovi. Oba díly jsou k dostání v knihkupectvích: http://www.kosmas.cz/knihy/218838/jak-se-trpaslik-ferina-stal-egyptskym-faraonem/

Část čtvrtá: Hrozný hrad Houska a houskalní prevíti
Zastavili se až na dalším kopci. Divočák vzal Ferinu s Drápalkou na hřbet, takže cesta rychle utekla. „Co teď?“ ptá se Hrom, „znáte někdo cestu na hrad Housku?“ Ferina i Drápalka kroutí hlavou.
„Houba, houba,“ vykřikla Drápalka, „houba ji zná.“ Veverka si vzpomněla, že chůva zakletá do houby zná cestu na hrad Housku. Vyrazili tedy na mýtinu k houbě. Když tam dorazili, byla houba šťastná, že je vidí.
„Ach, přátelé, myslela jsme si, že vás už nikdy neuvidím a zůstanu tady sama bez povšimnutí. Když jste odcházeli, byla jsem si jistá, že to Ferina vzdá a vrátí se do chaloupky. No a ty, veverko, sama bys to přeci nemohla zvládnout,“ přiznává své obavy houba.
„Z Feriny se stává pěkný hrdina,“ říká veverka usměvavě a trpaslík se červená, „navíc máme pořádnou posilu,“ dodává a ukazuje na divočáka Hroma.
„Věřím vám, přátelé, pojďte blíž, vysvětlím vám cestu na hrad,“ povídá houba. Ukazuje se, že cesta je pořádně dlouhá a náročná, ale na divočákově hřbetě to všichni zvládnou. Musí se jen vyhnout zrádným bažinám a najít jeden skrytý vodopád. Když totiž vodopádem projdou, zkrátí si cestu přes dlouhou jeskyni a vyjdou nedaleko hradu Houska.
„A tam už je to na vás,“ říká potichu houba.
„Zvládneme to,“ křikne veverka, „Ferino, naskoč, Hrome, utíkej, ať jsme u princezny co nejdříve.“ Vyrazili a pelášili, až se za kopyty divočáka pěkně prášilo.
„A nezapomeňte na mě…“ volá za nimi houba. Divočák peláší lesem, sotva se trpaslík s veverkou udrží. Kapradí je plácá po hlavách, šišky létají od divočákových kopyt, klacíky se lámou a za nimi zůstává oblak prachu. Hrom je opravdu znamenitý rychlík. Za chvilku přeběhl celý les přes patero kopců a už překonává velkou louku pokrytou barevnými květy. Dokonce i menší říčky divočák přeskočí, aniž by museli Ferina s Drápalkou seskakovat z jeho hřbetu. To vyhovuje hlavně Ferinovi, protože ho stále děsí jeho poslední zážitek s broděním přes řeku. Ještě teď má z toho hrůzu a už nikdy to nechce opakovat. Nejraději by vodu už nikdy neviděl, ale to ještě neví, co ho čeká.
Přicházejí k rozlehlým bažinám. „Seskočte a dávejte pozor,“ říká Hrom, „jsem velmi těžký na tyhle bažiny, mohl bych se propadnout a utopit. Veverko, jdi první a hledej nejpevnější cestu.“
„Neboj, Hrome, znám tyto bažiny jako své drápky, vždyť tady rostou ty nejlepší žaludy v celém okolí,“ uklidňuje veverka.
„Přátelé, podívejte, tamhle v kapradí,“ ukazuje Ferina pod velký dutý strom.
„Co tam vidíš?“ podivuje se Hrom.
„Zase jsem zahlédl ty oči v kapradí, koukaly se na nás.“ Drápalka s Hromem se chvíli dívají do kapradí, ale nic nevidí.
„Prosím tě, Ferino, nevymýšlej si a pojď, ať jsme z těch bažin rychle pryč,“ okřikla Ferinu Drápalka a pokračuje dál. Když překonali bažiny naskočili opět na Hroma a peláší k vodopádu.
„Tamhle,“ vykřikli Ferina i Drápalka současně, když spatřili velký hřmící vodopád. „Hrome, přímo do něj, jak říkala paní houba,“ nabádá veverka divočáka.
„Tak se držte,“ křikne Hrom a uhání přímo do vodopádu. Proskočí hučící vodou a dopadnou na suchou zem. Jsou v jeskyni. Houba měla pravdu. Pomalu procházejí mezi velkými krápníky a stoupají vzhůru za světlem. Za chvilku jsou zase venku a hned je jasné, že si cestu pořádně zkrátili. Naskakují na Hroma a pokračují. Divočák sviští do dalšího prudkého kopce, až z jeho vrcholu najednou všichni spatří tajuplný hrad Housku. Hrom okamžitě zastaví a hluboce oddychuje. V jeho chřípí to hlasitě chrčí. Ferina s Drápalkou seskakují na zem a všichni svorně hledí na kamenný hrad.
„Budeme potřebovat pořádný plán,“ říká Drápalka, když sleduje, na jak vysoké skále je hrad postaven.
„Zůstaneme tady přes noc,“ zapojuje se Hrom, „rozděláme oheň a budeme pozorovat, co se v noci děje kolem hradu. Slyšeli jsme přece o houskalních prevítech…“ Usadili se tedy na místě, odkud je dobrý výhled na hrad a celé okolí. Celý den až do setmění nebylo vidět nic, co by je mohlo znepokojovat. Ale jen co se setmělo a začali létat netopýři, pod skalou, na níž stojí hrad, se začala mihotat zvláštní světélka.
„To budou prevíti,“ zašeptala Drápalka.
„Houskalní,“ doplnil vyděšený Ferina, který stále doufal, že houskalní prevíti neexistují a je to pouhá povídačka. Teď už je jisté, že tady opravdu jsou.
„Budeme je muset překonat a vylézt po vysoké skále až na hrad,“ říká Hrom.
„Ale jak?“ šeptá stále vystrašený Ferina.
„S prevíty vám pomohu, ale na skálu se svými kopyty nevylezu, přátelé, takže kouzelníka budete muset zvládnout sami,“ říká klidně, avšak trochu váhavě Hrom.
„Ráno vyrazíme,“ potvrdila veverka.
V noci skoro nezamhouřili oči. Když ráno vyšlo sluníčko, byl všude klid. Ferina s Drápalkou a Hromem sestoupili do údolí pod skálu a pomalu se plížili kapradím. Najednou spatřili houskalního prevíta.
„Pozor, tam je jeden,“ špitla veverka. Hrom je hned obešel a pokračoval sám, protože byl větší a prevítů se nebál.
„Vždyť on spí,“ říká tiše Hrom a mává na Ferinu s Drápalkou. Jdou opatrně k němu.
„Tamhle je další a tamhle taky,“ šeptá Ferina. Všichni houskalní prevíti leží na zemi přikrytí smrkovými větvemi a spí. Jsou velcí asi jako Ferina, mají kratší nohy, ale delší ruce. Na svých třech prstech mají dlouhé, špinavé drápy. Všichni do jednoho jsou špinaví a také rozhodně nevoní. Hrom je jednoho po druhém svazuje do čerstvých javorových výhonků. Je mnohem větší a silnější. I kdyby se jeden probudil, neměl by proti divočákovi šanci. Horší by bylo, kdyby jich na Hroma zaútočilo víc. Až se prevíti probudí, nebudou se moci hnout.
„Ferino, podívej,“ říká nadšeně veverka, „ti prevíti jsou ti docela podobní. Jsou velcí jako ty, jen jsou celí chlupatí a špinaví a na hlavách mají klobouky ze šišek a smrkových větví.“ Ferina souhlasně kývá hlavou.
„Něco mě napadlo,“ vyhrkne najednou ze sebe, „s kouzelníkem si poradím.“
Když jsou všichni prevíti svázaní, dohadují se divočák, trpaslík a veverka o dalším postupu v záchraně princezny. Hrom zůstává pod skalou. Bude čekat na ostatní a jistit je před případným nebezpečím z lesa. Drápalka s Ferinou polezou po skále na hrad. Ale co udělají s kouzelníkem, to ví jen Ferina. Ostatním to zatím nechce říci. Sám si za kapradím něco připravuje a u toho hlasitě hudruje: „Proč to jen dělám, je to tak nebezpečné. Kéž bych mohl být doma, ve své chaloupce pod smrkem, baštit borůvky a povalovat se na borových větvích. Och, já blázen…“
Divočák Hrom ani veverka Drápalka nemají tušení, co se bude dít. „Tak jdeme, Drápalko, ať máme to hrozné dobrodružství konečně za sebou,“ křikne Ferina a vydává se ke skále. Veverka jde hbitě za ním a už šplhají po skále vzhůru. Lezení je velmi nebezpečné, a co chvíli mohou uklouznout a spadnout dolů. Veverka leze velmi dobře, ale Ferina je na skále neobratný. Hrom je sleduje ze země. Je připraven skočit pod Ferinu a ztlumit tak jeho pád. Ale Ferina je odhodlán skálu zdolat. Hlavně proto, aby co nejdříve bylo všechno za ním. Vždyť je to lenoch a pohodář, a ne nějaký dobrodruh či hrdina. Veverka překonává dva zrádné skalní převisy a už je nahoře, na nádvoří hradu. Ferina však leze mnohem pomaleji.
„Polez Ferino, už jsi skoro nahoře,“ povzbuzuje ho veverka. Ferina konečně zdolává poslední nebezpečný úsek. Je na skále.
Veverka si oddychla, protože se o trpaslíka velmi bála. Přeci jen trpaslíci na skály lezou tuze neradi. A není se čemu divit, přes velké bříško jsou na skále hrozně neobratní. „Co teď?“ ptá se Drápalka.
„Sleduj,“ říká trpaslík a vytahuje z pytle připravené věci. Nasazuje si podivné oblečení, hází na sebe popel a nakonec si nasazuje klobouk jednoho z prevítů.
„Ach, Ferino, vždyť bych tě nerozeznala od houskalního prevíta,“ vyhrkla veverka.
„No právě,“ říká Ferina, „obelstím tak kouzelníka Bradu, jako on obelstil krále proměněn za moudrou sovu.“
„Tak dobře, běž,“ povzbuzuje veverka, „půjdu za tebou a budu tě jistit.“

Část pátá: Z Feriny se stává hrdina
Ferina pomalu kráčí k velkým dřevěným dveřím. Jsou otevřené. Zlého knížete by nenapadlo, že se někdo odváží až sem. Opatrně vchází. Studená, temná místnost je prázdná. Je slyšet jen kapání vody. Ferina prochází temnou komnatou a ocitá se ve velkém sále se spoustou zaprášených obrazů. Jsou velmi děsivé a trpaslík se sám sobě diví, že nemá strach. Snad je to tím, že to všechno už chce mít za sebou, snad tajně pomýšlí na hrad Frýdštejn, kolem kterého rostou nejlepší borůvky na světě. Možná se po útrapách, které zažil, přestává bát. Kdo ví. Jedno je ale jisté, Ferina je na hradě zlého knížete, převlečen za houskalního prevíta a poprvé v životě v takové chvíli necítí strach.
Pokračuje dál úzkou chodbou, na jejímž konci je vidět světlo. Ferina zpomaluje. V rohu chodby jsou veliké železné dveře. Škvírou pod nimi prochází světlo z další místnosti. Najednou Ferina něco zaslechne. „Pusťte mě prosím domů, smilujte se…“ zní z místnosti. Ferina ví jistě, že je to princezna. Zkontroluje převlek a nebojácně vstupuje dovnitř. Sám se diví své odvaze. Vstupuje do osvětlené místnosti vykládané zlatem a drahým kamením a spatří zlého kouzelníka Bradu. Ferinovi se podlomí kolena, ale nedává na sobě nic znát.
„No konečně,“ vyhrkne kouzelník Brada, „kde jste všichni? Od rána jsem neviděl jediného prevíta. Kde se všichni touláte?“ Kouzelník Brada zuří, protože chtěl dávno odejít a někdo musí hlídat princeznu, aby neutekla. Ferina se děsí, aby ho nepoznal, ale kouzelník ve svém vzteku léčku neprohlédl.
„Zůstaň tady, prevíte, než se vrátím. Budeš hlídat princeznu jako oko v hlavě. Jestli ti uteče, ty malý pacholku, budeš o hlavu kratší,“ burácí kouzelník a spěšně odchází pryč. Princezna pláče.
„Princezno, princezno, nebojte se,“ říká Ferina, „já nejsem houskalní prevít. Jsem trpaslík Ferina z chaloupky pod smrkem...
21 fotek a 1 video, leden 2009 až květen 2016, 7 968 zobrazení, 419 komentářů | cestování, dokumenty, kultura, lidé, vesnice
Přišel čas, abychom se vypravili hluboko do neznáma, mezi vesnice domorodých Himbů v odlehlé oblasti na hranici Namibie a Angoly. Je to okamžik přímo slavnostní. Domorodé kmeny mě tak fascinují, že když jsem prvně spatřil fotografii ženy z kmene Surma, s terakotovým talířkem pelele vloženým do proříznutého rtu, věděl jsem, že dokud tyto fascinující lidi nenavštívím, nebude mé srdce v klidu a bude mě stále plíživě a hořce obviňovat z lenosti a marnění času. Moje nitro mě rádo usvědčuje z hříchu nenaplňování mých možností. V ústech mám potom pachuť hořkosti, hrdlo sevřené a na hrudi tíhu všech těch nedozírných možností, které se snažím přehlížet a nenaplňuji je. Můj velký oblíbenec Mika Waltari často hovoříval se svým srdcem a občas jej někde zapomněl. Prožíval potom vzácné chvíle klidu. Mé srdce mi tento odpočinek zatím nedopřává. Stále mi poroučí, kam mám jít. Žene mě do nebezpečí, dobrodružství, riskantních situací a má z toho rozkoš a slast. Ale nezoufám si. Budu se srdcem hovořit jako Mika Waltari a třeba jednou najdeme společnou řeč a ono mi vše vysvětlí. Snad se tak stane před branami Damašku.

A proto jsme nyní tady v Africe a vyrážíme pěšky se zásobou vody a jídla na týden hledat zvláštní lidi, kteří se potírají červenou směsí sádla a hlíny. Opouštíme městečko Opuwe a sledujeme prašnou cestu vyšlapanou v písku. Směřujeme k nevysokým horám na hranici s Angolou. Čeká nás dlouhá cesta, a tak se příliš nevyčerpáváme mluvením a každý se při klidné chůzi probíráme vlastními myšlenkami. Ptám se sám sebe, proč vlastně Himby hledám? Co si myslím, že se setkáním změní? Možná přeskočí nedefinovatelná jiskra, která za čas rozžehne plápolající oheň v mém nitru. Ale možná ne. Možná se prostě nestane nic. S jistotou vím jenom to, že něco hledám. Jsem hnán nevědomostí, kterou toužím překonat. To duchovní hledání, hledání podstaty skutečnosti, jako by bylo od malička integrální součástí mé přirozenosti. Nemůžu se přestat ptát sám sebe. Nemůžu na to nemyslet. Hledání je motorem mého cestování po světě. Zatím si musím přiznat, že absolutně nemám jasno. Hledání je vepsáno do mého nejniternějšího nitra. Nemůžu před tím utéci. Zkoušel jsem to. Létal jsem větroněm, ale ani v záplavě adrenalinu při vývrtce (tři vruty větroněm střemhlav dolů) jsem z hloubi své duše nedostal ty sžíravé otázky. Právě naopak. Vždy, když jsem prožil něco výjimečného, něco krásného, zazněly ve mně otázky s ještě větší intenzitou.

Někdy trochu závidím lidem, kteří se neptají, o co tady vlastně jde, ale zároveň je považuji za duchovní tupce, chudáky, otroky doby. Vidím lidi inspirativní a lidi neinspirativní. Lidi, kteří si vybrali malý život a chtějí pouze náhražky, revivaly opravdového, život jenom jako. Bojí se něco prožít. I na cestách občas potkávám lidi, kteří si přesně naplánovali svou dvoutýdenní cestu do posledního detailu. Bojí se, aby se nešťastnou náhodou nevzdálili svému plánu, aby náhodou něco nezažili. Chtějí si jen odškrtnout navštívenou zemi ve svém bezcenném seznamu. Ale ve skutečnosti nechtějí být navštívenou zemí proměňováni, ovlivňováni. Jak odcestovali z domu, tak se vrací.

Existují ale jiní cestovatelé, ti kteří otevírají své duše novému a nechávají se proměňovat světem. Dostávají tvrdé rány i překrásná pohlazení, ale hlavně žijí své příběhy, ať už jsou jakékoli. Mé myšlenky stále krouží kolem Himbů. Co mě k nim tak táhne? Vždyť jim nebudu rozumět. Lehce se může stát, že si do nich budu promítat své dosavadní zkušenosti a hledat v nich to, co chci, a nikoli to, co v sobě opravdu mají. Ve skutečnosti jsem silně ovlivněn myšlenkou buddhismu. V patnácti letech se mi do ruky dostala monografie Tibetská kniha života. Byl jsem zcela paralyzován. Nedokázal jsem myslet na nic jiného a jediné, po čem jsem toužil, bylo zakusit hloubku buddhistické meditace v klášteře vysoko v tibetském Himálaji. Ten sen se mi vyplnil v devatenácti letech v Ladakhu. Cítil jsem se jako v ráji. Jako bych do té doby žil na špatném místě a teď se konečně vrátil domů. Prožíval jsem extázi. V hlavě si cestou skládám jakési kompendium svých buddhistických zkušeností, ale nedostávám kýžené odpovědi. Stále intenzivněji mi to připadá spíše jako extatické zavírání očí před realitou.

Ale co tedy hledám u domorodých kmenů? Snad jakousi původní nezkaženou moudrost. Tajně doufám, že ve svých tradicích nesou první vzkaz Stvořitelův člověku. Možná ano, ale dostanu se k němu? Jsem jazykově, kulturně, duchovně a myšlenkově absolutně vzdálen. Ta propast se přeci nedá překlenout. Pro mě ale musí existovat cesta k poznání, jinak by vše postrádalo smysl a mohli bychom se opravdu připodobnit opicím. My ale nejsme opice. Na jedné straně skládáme úžasnou hudbu, malujeme obrazy a stavíme babylonské věže. Na druhé straně se zběsile vraždíme ve válkách, soupeříme, vzájemně se ponižujeme a jsme neskutečně brutální sami k sobě. Nic z toho opice nedělají. Opice neskládají opery ani se hromadně nelikvidují v plynových komorách.

„Vesnice, tamhle,“ vytrhla mě Míša konečně z myšlenek, které mě začínaly svazovat a dusit. Znovu se hluboce nadechuji v naivní radosti, že se dnes stane něco krásného, pro co stojí za to chodit po Africe.
„No jo, je tam vesnička, snad bude himbská,“ přitakám a zrychlujeme. Za pár minut z vesničky vybíhají malé děti a ženou se k nám. Následující scénář je jako klon těch minulých. Radost dětí, tahání za blond vlasy, cesta do vesnice, představení náčelníkovi a usednutí k ohni. Náčelník vesnice je u Himbů stařešina, který se těší obrovské důstojnosti. Stařešina pokynul, aby ženy připravily čaj, a my se rozhlížíme po vesnici. Kruhové hliněné chýše mají špičaté dřevěné stříšky. Jsou velmi malé, na prostor si zřejmě Himbové nepotrpí. Ve vesnici je asi dvacet chýší a celá vesnice je obehnána dřevěnou hradbou, prý kvůli divoké zvěři. Ženy jsou potřeny červenou směsí. Vlasy mají spletené do copánků, pokrytých hlinkou, takže připomínají jakési hadice, na koncích roztřepené. Na nahých ňadrech nosí velkou mušli homolici. Suknice je zhotovena z hovězí kůže a je také potřena červenou směsí.
Musím popravdě říci, že Himbové jsou snad nejvlídnější lidé na této planetě. V této vesnici, jejíž jméno je pro našince nevyslovitelné, se něco chystá. Himbové mají jakousi slavnostní, rozvernou náladu. Ve vesnici jsou i muži, takže by se mohlo opravdu k něčemu schylovat. Běžný den u Himbů je totiž velmi nudný. Ve vesnici se neděje prostě nic. Dnes tomu zřejmě bude jinak. Himbky se pečlivě potírají svou červenou směsí. Muži posedávají ve stínu pod stromem spolu se stařešinou a popíjí jakýsi alkoholický nápoj vlastní výroby.

Přichází k nám jeden z mužů a zve mě do stínu za ostatními. Míše ukazuje směrem k ženám, které se potírají červení. Pochopili jsme, že přípravy probíhají odděleně, a tak Míša odchází za ženami, které ji okamžitě vítají a přijímají mezi sebe. Já naopak usedám pod strom a přímo od stařešiny dostávám misku nápoje, který smrdí jako máloco na světě. Vzpomínám na všechny zdravotní komplikace, které jsem si vykoledoval na cestách pitím podobných nápojů, ale odmítnout nemohu, to zkrátka v této situaci nelze.
Po staročeském způsobu vyprazdňuji misku na ex, čímž vzbuzuji velký obdiv a snad si získávám i trochu respektu. První bariéry jsou, zdá se, prolomeny. Třetí miska mi už v hlavě působí pořádný zmatek a jediné, na co si vzpomínám, je oblíbený Kaptahův lomcovák Krokodýlí ocas ve Waltariho Sinuhetovi. Spisovatel Paulo Coelho by asi poznamenal, že celý vesmír se rozezvučel a vychází mi na pomoc. V hlavě duní jako v prázdném sudu a neustále mi naskakuje jedna myšlenka z mých filozofických studií – receptivita je komplementární prvek sebesdílení. Jakkoli sem ta myšlenka právě teď patří, není mi vůbec milé, že se jí nemohu zbavit. Mám sžíravou chuť, přeložit tu větičku do himbštiny a čtvrtá miska smradlavého nápoje mi v tom, zdá se, pomáhá.

Himbové se smějí. Ačkoli jsem si původně myslel, že myšlenka je vážná a hluboká, nyní si uvědomuji, že je vlastně ohromně legrační. Receptivita je komplementární prvek sebesdílení. Himbové to pochopili dokonale a umožnili mi úplně jiný pohled na věc. Nebo že by to byl ten omamný lomcovák, co mění moji perspektivu? Právě jsem zapomněl, na co myslím. V hlavě už mi nenaskakuje nic. Hledím do stromu jako idiot. Himbský Krokodýlí ocas mě uvrhl do zvláštně prázdného deliria.
Uběhlo několik prázdných hodin. Nemám ponětí kolik. Přicházejí ženy a Míša si všímá mého debilního pohledu. Tvrdí, že byla s ženami jen asi dvacet minut, ale já jsem si jist, že to bylo alespoň deset hodin. Kontroluji slunce. Zdá se, že je na stejném místě, což potvrzuje Míšinu verzi. Znovu zjišťujeme, že naše strategie, která káže požívat cokoli, co mění vnímání světa, pouze jednomu z nás, je užitečná. Už mnohokrát se v Africe osvědčila.

Něco se začíná dít. Himbské dívky chodí kolem obřadního ohně a začínají tleskat. Muži si sedají kolem nich. Za několik minut se chůze mění v divoký tanec. Do nohou se mi vrátil cit a v hlavě už nemám takové prázdno jako před chvílí, a tak mohu pozorovat ty zvláštní pohyby a fotit. Je to úžasné. Opravdová himbská kenoze, vyjítí ze sebe prostřednictvím tance. Rytmus tleskání svádí do jakéhosi transu. Vesnici vládne bezstarostné opojení. Nemáme nejmenší tušení, co se vlastně slaví, ale to vůbec nevadí. Prostě se účastníme něčeho, co je příjemné, a já se přitom sžívám s myšlenkou, že nic zásadního se od Himbů nedozvím. Jedno je ale jisté, nabídli mi jiný pohled. Na vše lze nahlížet jinýma očima a odlišnost Himbů se prostě musí zažít, je totiž pouhým písmem nepřenosná.

Z našeho cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
Koupit on-line: https://www.bux.cz/knihy/205191-cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou.html
15 fotek a 1 video, prosinec 2015 až duben 2016, 9 670 zobrazení, 569 komentářů | cestování, dokumenty, klasická-fotografie, lidé, oslavy
Chystáme se navštívit jeden z nejkrásnějších domorodých kmenů v Africe, kmen Himbů. Zatím nemáme nejmenší tušení, že naše první setkání proběhne v nálevně za velmi neformálních okolností. V Oshakati stojíme na stopu asi hodinu, když nás berou dva běloši v novější nákladní Toyotě. Do Opuwe je to nějakých 300 kilometrů rozbitou štěrkovou cestou, takže si říkáme, že bychom dnes mohli ukrojit alespoň polovinu vzdálenosti. Řidič nám podává ruku a seznamujeme se. Jmenuje se Daniel a je mu asi padesát. Spolujezdec, hubený osmdesátník, se jmenuje Luis. Daniel říká, že ještě nakoupí nějaké pití, protože dál už je jenom pustina. K našemu překvapení vychází z obchodu se dvěma lahvemi whisky a lišácky se usmívá.

Jakmile jsme se rozjeli, pochopili jsme, že chlapi nepojedou podle předpisů. Letíme buší díra nedíra, sotva se zvládáme udržet na korbě. Když sedíme přímo na ploše korby, bolestivé nárazy do kostrče se nedají vydržet. Když si sedáme na batohy, působí jako trampolína a několikrát málem vylétáme z korby. Těžko říct, co je lepší, a tak celou cestu kombinujeme obojí. Za hodinu se stahuje okénko a do buše letí prázdná láhev whisky. Nakukuji dovnitř zadním okénkem a vidím, že Luis rozdělává druhou láhev. Daniel ještě zrychluje.

„To bude solidní mejdan,“ říkám Míše, která se snaží udržet na korbě, oči vytřeštěné jako uzená ryba. Za další hodinu letí z okénka do buše druhá prázdná láhev. Necítíme zadní část těla, všechno nás bolí, jsme vytřepaní jako praporky ve vichřici. Naštěstí zanedlouho brzdíme a zastavujeme u maličké vesnice. U cesty je zamřížovaná betonová krychle pomalovaná roztomilými obrázky chlastajících černochů – místní bar. Barman je chráněn velmi silnou mříží, jako ostatně všude v subsaharské Africe. Určitě ví proč. Luisovi a Danielovi dvě láhve whisky nestačily a dostali chuť na pár piv. Zvou nás, a to se prostě nedá odmítnout. Když otevíráme čtvrtou rundu piv, přichází zdejší černošské prostitutky.

„Tak pojď bělásku, trochu si zaskotačíme,“ zkouší na mě jedna z nich a rukou mě chytá v rozkroku. Druhá mě v tutéž chvíli masíruje zadek. Trochu rozpačitě ukazuji na Míšu, která ještě rozpačitěji odhání lehké děvy pryč ode mne. To však neznamená, že by mi daly pokoj.

Luis mezitím na ex vypil pivo, hlasitě odříhl a rozvážně říká: „Jen ji zkus, není špatná…“

„Jo, ta je dobrá, to jo…“ potvrzuje Daniel. Postupně se dozvídáme, že starý Luis tady měl poměr se všemi ženami z okolí. Holky to uznale potvrzují a po další rundě Luis mizí s jednou černoškou do buše. Daniel ho následuje, ale pouze za betonovou budovu nálevny. Zato však se třemi dívkami najednou. Místo, kde žije civilizací nezasažený kmen Himbů, jsme si představovali poněkud jinak, ale Afrika je Afrikou právě pro to, jak dokáže znovu a znovu šokovat.

Po dalších třech pivech se musím sám sobě přiznat, že mám slabost jak pro blondýny, tak pro černošky. Zkrátka se to ve mně nějak spojilo. V duchu vedu rozhovor sám se sebou, zda jsou přitažlivější bělošky nebo černošky. Obě mé já nakonec dojdou k překvapivé shodě, že dívky mohou být přitažlivé při jakékoli barvě pleti, očí i vlasů. To mě uklidnilo a Míša si mě začala viditelně hlídat. Být tady sám a nebýt zadaný, asi bych po počtu piv, jež jsem už vypil, obešel bar celý. Naštěstí tady sám nejsem. Luis i Daniel se znovu objevili a jsou pořád při chuti. Barman si mne ruce, protože ti dva nesmrtelní běloši pijí, jako by to bylo naposledy.

Když už se Luis nemůže udržet na nohou, přichází z buše stará Himbka. Náš první kontakt s tímto úžasným kmenem se koná právě tady v nálevně, za poněkud volnějších okolností. Himbka přisedá rovnou k Luisovi a ten ji po chvíli objednává pivo a panáka. Himbka to okamžitě nalila do chřtánu, jako by to byla voda. Dozvídáme se, že má s Luisem dvě děti a nějaká ta vnoučata. Luis už je prý nepočítá. Je to prostě velký milovník a bojovník proti rasismu. Není snad většího a urputnějšího hlasatele rovnosti ras, než je starý běloch Luis, který své přesvědčení dokládá činy a mění tvář Afriky, i když pouze lokálně. Mezi Himby zasel bílé, původně holandské sémě. Po buši už tady běhá pěkná řádka Himblanďanů.

Luis dává pokyn, že se přesuneme k němu domů. Na nohou se už neudrží, ale řídit prý pořád ještě může. Naštěstí tady vůbec nic nejezdí a nevysoké keře terénní Toyotě nedělají větší problém. Na korbu s námi naskakuje asi šest černých prostitutek a podivný černoch, který asi ani netuší, kam jede. Všechny nás spojuje jedna skutečnost – napříč rasami jsme všichni namol. Luis vyráží na zběsilou jízdu buší. Kdo nezažil toto safari, nebyl v Africe. Porážíme několik stromků, ale stále více či méně kopírujeme prašnou cestu. Věřím, že Luis s Danielem vědí, kam jedou, ale po deseti minutách staví a ptají se černošek. Ty samozřejmě nevědí a jenom se chichotají. Myslím, že k pořádnému mejdanu bytostně patří zabloudit kdesi v odlehlé namibijské buši s partičkou černošských prostitutek.

Za pár minut letí z okénka prázdná láhev od piva a auto se dává opět do pohybu. Před světly auta uskakuje několik divokých prasat, až jedno srážíme. Luis zkušeně vystupuje z auta, chytá prase za kel a hází ho k nám na korbu. Černošky ječí a my se nestačíme divit, ale koneckonců jedno divoké prase k pořádnému mejdanu v buši asi také patří. Jedeme dál.

Za několik minut přijíždíme k malému stavení poblíž velkého kamenolomu. Je to Luisův domek. Všichni vyskakujeme a mejdan pokračuje v domě. Podivný černoch, který s námi přijel, vytahuje naneštěstí sáček marihuany.

„Brácho, neblbni,“ říkám mu, „jsme všichni namol, to nás sundá…“ Kouřit trávu na alkohol je nesmysl, ale to si uvědomí jen střízlivý člověk, takže za chvilku už koluje joint. Dva prásky a místo hlavy mám obrovský otazník. Marně přemýšlím, jak nejlépe popsat, jak mi teď je. Vlastně je mi jako na samém začátku cesty po Africe. Když jsme totiž odjeli z Jablonce, zastavili jsme se cestou na noc u kamaráda Marka. Je to vášnivý houbičkář a to, co se zdá obyčejnému člověku jedovaté, to je pro něj startovací čára experimentů. Uvařil polévku a servíroval ji se slovy: „Magická polévka na začátek magické cesty.“ Bylo tam tolik lysohlávek, že jsme pořádně vystřízlivěli až po pěti dnech na stopu ve Španělsku. Ale tu noc nám bylo neuvěřitelně špatně. Myslel jsem, že to s Míšou nepřežijeme a naše velká cesta skončí dříve, než začala.

Úplně stejně jako té noci se cítím teď. Přichází první halucinace. V ní se ke mně sklání Ponatshego s heverem a říká: „Když mě klátil ten lev, říkal jsem si, Ponatshego, musíš to vydržet, zítra to bude lepší…“ Musíš to vydržet, zítra to bude lepší – zní mi v uších stále dokola. „Musíš to vydržet, zítra to bude lepší…“ cloumá se mnou Míša a já se trochu probírám z deliria. Míša trávu nekouřila, takže je pouze namol. Snažím se rozhlédnout. Dvě černošky zvrací na zeď. Luis leží na gauči a nejeví známky života. Daniel z posledních sil souloží ve vedlejší místnosti s další slečnou. Podivný černoch civí do knihy o motýlech. V rohu na zemi kopulují dvě mouchy tse-tse. Jsou to nebezpeční přenašeči spavé nemoci, ale to mě teď rozhodně netrápí. Betonové stěny jako by na mě padaly.

Zvracím. Usínám… Zvracím. Nevím, jestli spím, ale asi ano, protože se mi zdají hororové sny. Opět zvracím a už je mi podstatně lépe. Usínám…

Po nějaké době se probouzím v objetí dvou černošek šílenou žízní. Sakra. Co se dělo? Jedna černoška je nahá, druhá k tomu nemá daleko. Já mám na sobě roztrhané tričko toho podivína, co studoval motýly. Do hajzlu, kde je Míša?

Otazník v hlavě se mi změnil v nesnesitelnou bolest. Vstávám a hledám čistou vodu. Nacházím mrtvé divoké prase s obrovským nožem zapíchnutým v hrbu. Na stole je spousta lahví, ale je to samý alkohol, a tak šílenou žízeň hasím pivem. Už je mi celkem dobře. Strhávám ze sebe cizí tričko a hledám svoje věci. Dokonce i v panice si stíhám uvědomit, že ta nahá černoška je opravdu krásná. Posledních pár hodin si nepamatuji. Zběsile procházím všechny místnosti a s úlevou nacházím Míšu spící mezi našimi batohy. Vyčerpaná moucha tse-tse odpočívá přímo na mém batohu. Doufám, že stihla naklást vajíčka a já teď budu mít ve víku líheň tvorů, kteří přenášejí jednu z nejhorších afrických nemocí. I když proti tomu, čím vším jsem se mohl nakazit v minulých hodinách, je líheň much tse-tse v mém batohu celkem příjemný cestovatelský doplněk. Bolest hlavy se prolíná s depresí z toho všeho. Můj milý Ponatshego, odlož hever a obejmi mě… Může být tak pět hodin ráno. Padám na karimatku vedle Míši, a to je konec jednoho brutálního mejdanu v namibijské buši.

Pokračování příště...

Z naší nové knihy Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
Koupit online: https://www.bux.cz/knihy/205191-cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou.html
27 fotek, duben 2012 až březen 2016, 366 zobrazení, 145 komentářů | cestování, dokumenty, kultura, lidé, umělecké
Všechna zastavení křížové cesty v Jeruzalémě s popisky na mém fotoblogu zde:

http://ondrejhavelka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=500395

Hezký sváteční den!
16 fotek, prosinec 2015 až březen 2016, 4 703 zobrazení, 66 komentářů | cestování, dokumenty, klasická-fotografie, kultura, lidé
Dva roky stopem napříč Afrikou

Když jsme před několika lety s přítelkyní Michaelou, dnes manželkou, cestovali stopem a pěšky napříč celou Afrikou, často jsme slýchali varování o té či oné oblasti, kde nás bez místního doprovodu určitě zabijí nebo přinejmenším okradou a zmlátí. Příliš jsme na tato varování nedbali. Cestovali jsme svobodně a nechtěli jsme našemu poznávání světa a života klást žádné hranice. Ty nám velmi hrubě a nevybíravě nastavili až lidé kmene Dogon v odlehlé oblasti Mali, v Západní Africe. Ovšem na základě naší chyby.
Plánovali jsme projít jedno z nejdivočejších míst v Africe, útes Bandiagara, během týdenního pochodu. Útes je 150 kilometrů dlouhý a místy až 500 metrů vysoký. Útes plný jeskyní obývají Dogoni, divoký kmen, jehož původ není zcela znám. Tito lidé jsou extrémně uzavření. Mají záhadné rituály založené na sofistikovaném pozorování hvězd. Tyto rituály jsou doprovázeny vystoupením tanečníků v děsivých maskách a zpěvy, které doslova nahánějí hrůzu.

Znesvěcení obětního místa

Na území Dogonů se nesmí vstoupit bez dogonského průvodce. To jsme sice věděli, ale nevěděli jsme proč. Takže jsme se i tam vydali na vlastní pěst. V první vesnici na horní části útesu na nás Dogoni zlostně pokřikovali. Ve druhé už nás napadli dva muži, ovšem když jsem použil svůj elektrický paralyzér, utekli. Skalní rozsedlinou jsme sestoupili pod útes a nedaleko další vesnice jsme si chtěli odpočinout na větším rovném kameni pod košatým stromem. Bylo kolem 40 stupňů a nutně jsme potřebovali odpočinek ve stínu. Na kámen jsme si rozložili karimatky a lehli jsme si. Neuplynulo ani pět minut a kolem nás se seběhlo asi dvacet mužů. Dříve než jsme stihli jakkoli zareagovat, chytli nás jako zvířata a odnesli do vesnice před náčelníka. Tam nás hodili do písku před jakési totemy, které podepíraly náčelníkovo přístřeší, a obklíčili nás s kameny a klacky v rukou.

Nechápali jsme, co se děje. Náčelník s podivným kloboukem na hlavě, trůnící mezi děsivými maskami, na nás cosi křičel. Pokusili jsme se komunikovat francouzsky, ale neúspěšně. Byli jsme zajati domorodým kmenem v nejdivočejších místech Afriky a vůbec jsme netušili proč. Nevěděl jsem co dál, tak jsem vytáhl paralyzér a zapráskal do vzduchu. Dogoni se přiblížili a jeden z nich mi paralyzér vyrazil klackem z ruky. Poté náčelník vyryl na kus kůže číslici. Pochopili jsme, že chtějí peníze a nebylo to moc, v přepočtu asi 150 korun. Proč nechtěli vše? Mohli si s námi dělat, co chtěli, byli jsme jejich zajatci a nikdo nevěděl, kde jsme.

Útěk pod sprchou kamenů

Dlouze a nechápavě jsme na sebe hleděli. Potom jsme vytáhli peníze s předtuchou, že se na nás vrhnou, ale nestalo se. Chtěli pouze danou částku. Poté, co jsme zaplatili, vyhnali nás z vesnice pod pořádnou sprchou kamenů. Dostali jsme několik zásahů do rukou, kterými jsme si kryli hlavy.
Teprve po dalším týdnu jsme v civilizovanější oblasti potkali člověka mluvícího francouzsky, který nám vysvětlil, co se stalo. Kámen, na kterém jsme odpočívali, byl nejposvátnějším obětním místem, na kterém se dodnes pravidelně obětují zvířata. Donedávna to byli lidé a proslýchá se, že lidské oběti stále existují. Každá dogonská vesnice má své obětní místo, které nikdo mimo tuto vesnici nesmí spatřit. Proto se nelze po území pohybovat bez dogonského průvodce, který poutníka bezpečně provede mimo obětní místa.
Peníze, které od nás Dogoni vzali, byly určeny na koupi krávy, kterou museli okamžitě obětovat, aby své obětní místo od nás očistili. Ještě ten večer byla oběť vykonána. Podle muže, který nám celou situaci vysvětlil, bychom museli být obětováni my, kdybychom odmítli nahradit očištění obětního místa krávou.
--
Kniha

Mnoho dalších zážitků z dvouleté cesty stopem napříč Afrikou jsme zachytili v naší nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku.
24 fotek, listopad 2007 až únor 2016, 7 625 zobrazení, 323 komentářů | cestování, dokumenty, kultura, umělecké, zábava
Dva roky stopem a pěšky napříč celou Afrikou. Fotky z cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU (2016). Text má mimo dalších dvě hlavní roviny, cestopisnou a duchovní, které se prolnou před branami skutečného i mystického Damašku. Zvu vás na hodně divokou jízdu domorodou Afrikou. Koupit on-line: https://www.bux.cz/knihy/205191-cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou.html
18 fotek a 1 video, 16.2.2016, 8 701 zobrazení, 2 komentáře | cestování, dokumenty, klasická-fotografie, umělecké, zábava
Fotografie z nového cestopisu:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Praha : Akbar, 2016. 400 stran.
Anotace:
Kniha přináší strhující příběh mladého páru, který stopem a pěšky procestoval celou Afriku během unikátní cesty trvající dva roky. Živý popis krajního dobrodružství střídají pasáže zamyšlené, kdy autor hledá hlubší pochopení prožívaných událostí na hranici evropského chápání a leckdy i za ní. Filozofické a teologické úvahy směřující k uchopení smyslu jsou odlehčovány vtipnými vsuvkami a poutavým faktografickým popisem, zaměřeným zejména na výjimečná domorodá etnika, mezi nimiž mladý pár prožil mnoho času, ale i na historii, současnost a výhled jednotlivých afrických regionů. Dobrodružná rovina cestopisného románu je okořeněna popisem profesionálního potápění na nejlepších podvodních lokalitách celé Afriky. Čtivý příběh vede k objevení Cesty k branám Damašku, podobné té, kterou před dvěma tisíci lety uskutečnil židovský učenec Šavel z Tarsu.
Koupit on-line: https://www.bux.cz/knihy/205191-cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou.html

Komentáře

nebo přihlásit Komentář lze odeslat klávesovou zkratkou shift + enter

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.